V tomto příspěvku se chci zamyslet především nad těmi, s nimiž nekamarádíme, s nimiž nemluvíme a s nimiž bojujeme.
Tak začnu těmi komunisty. V Česku patří k dobrému tónu a vychování, pokud jste aspoň trochu známější osoba, při zaslechnutí slova komunista se otřást hrůzou, podle možnosti si i odplivnout. Ta „naše“ komunistická strana má volební výsledky kolem 15%, což znamená, že jejími příznivci je nejméně půl milionu občanů. Co to je za občany? Jsou to asociálové, kriminálnici, provokatéři, vandalové, nemakačenkové? Myslím, že ne. Jde nejen o starší lidi, kteří celý život poctivě pracovali, ale i o lidi velmi mladé, obvykle s vyšším než základním vzděláním a nadprůměrně angažované. Naše parlamentní strany, ještě než vůbec nějaké volby začnou, slibují, že s takovou stranou rozhodně do koalice nepůjdou, a ohánějí se přitom útokem na Zimní Palác, Gottwaldem, procesy a Filipovými blahopřáními do Severní Koreje. No jasně, všechno to jsou průšvihy, které dějiny pečlivě zaznamenaly. Ale já v tom vidím problém: Tady přece vůbec nejde o Filipa a procesy; ta rétorika o nemožných koalicích především společensky vylučuje těch půl milionu obyvatel, nepřímo z nich dělá pomýlence neschopné vlastního uvažování, či snad dokonce protistátní živly. Jsem si jist, že vzít půl milionu obyvatel příležitost rozhodovat o dění v Česku a jeho směřování je „luxus“, který si Česko nemůže dovolit. (Snad někdo nevytáhne strach z nového Února.) Mluví-li se o rozdělení společnosti, pak tato okolnost je jeho první brázdou.
Právě se dovídáme, že na našem spřáteleném Slovensku se uskutečnily volby a že v nich dostala nemalý počet hlasů strana jakéhosi Kotleby. Současně jsme informováni, že jde o stranu radikální, pravicově extrémistickou a já nevím ještě jakou, zkrátka že jsou to samí bubáci. Přiznám se, že já, ač se snažím na plný pecky, těm přídavným jménům nerozumím. To ale nevadí. Všechny ty hodné slovenské strany se vyjadřují, že s těmi bubáky rozhodně do koalice nepůjdou, i kdyby Slovensko měla postihnout katastrofa ve formě úřednické vlády jmenované prezidentem. To ale není dobře. Nikde, ani v komentářích vždy správně informovaného Palaty, jsem nezaznamenal, že by se někdo zamyslel nad důvody onoho volebního úspěchu, nedej bůh že by se pokusil o dialog. Právě absence toho dialogu totiž způsobí ještě větší „radikalizaci“ oné strany: Když oni (Fico a spol.) se s námi nebaví, tak ještě přitvrdíme. Výsledkem bude další posílení politické pozice kotlebovců.
Trochu mimo shora uvedené téma se chci vyjádřit ke kategoriím levice a pravice.
Především, jaký je rozdíl mezi pravicovou a levicovou politikou: Pravicový politický názor je názorem přirozeným, vycházejícím z elementárního lidského myšlení. Jeho zastánci se domnívají, že lidé mají dost vlastního rozumu a že vláda má nechat člověka svobodným, aby se především sám postaral o svoje živobytí, a že vláda se má řádně starat o obranu, školství atd., k čemuž nechť si vybere daně, pokud se jí to podaří. Levicový politický názor naproti tomu považuje lidi za neschopné rozhodovat o sobě samých a svobodu za zdraví nebezpečnou. Jeho zastánci se domnívají, že lidem je potřeba určovat nejen co mají dělat, ale i jak. Určují, aby se lidé živili takovým způsobem, při němž se vybere více na daních, a aby především sami lidé již při volbě způsobu své obživy na tuto okolnost mysleli.
A jak je to v Česku: ČSSD, poté, co se zbavila Paroubka, už není tou nejlevicovatější z „velkých“ stran. Typicky levicovými stranami jsou TOP09 a ANO. Postoje TOP09, když už není ve vládě, trochu odeznívají, ale pamatujeme si reglementační a ignoranční snahy Kalouska, Drábka a Schwarzenberga. ANO je přítomností a jeho prosazování různých nařízení je předmětem aktuálních diskuzí.
A jak je to s tou pravicí? Teoreticky by jí mohla být ODS, kdyby za sebou nevláčela skandály, které neumožňují brát ji vážně.
