O blogerech, kterým se nelíbí pořady na ČT24

aneb Kmoníček má rád koninu aneb o adrenalinu a telenovelách.      

Čas od času se tady objeví blog, kde si nějaký nešťastník stěžuje, že se díval na ČT24 a že byl „zaskočen“ mírou jednostranné propagandy (i když propaganda je vždy jednostranná). Tohle „čas od času“ trvá už zhruba rok a, jestli se nepletu, začalo od mejdanu na Majdanu.

Za ten rok si průměrně inteligentní člověk mohl všimnout, že na ČT24 se ničeho jiného nedočká, a přirozenou reakcí by mělo být, že prostě tento „kanál“ vynechá.

Jak je to ale možné, že přesto se lidé k této stanici vracejí? Co je k tomu táhne?

Nabízím dvé vysvětlení:

Za prvé jde o adrenalin. Ti chlapci (jsou to zpravidla muži) už předem musí vědět, že se setkají s něčím, co jim zvedne adrenalin. Řada mužů (já taky) jsou na adrenalinu závislí a při sledování ČT24 se kýžené hladiny dočkají. Z nějakých důvodů nehledají ten adrenalin jinde, třeba i proto, že čumění na bednu je zábava docela levná. To je případ těch, kteří pak třeba napíší blog o tom, jak je to hrozný.

Jsou však i lidé, kteří ČT24 sledují, ale nemají moc jasno v tom, proč. Tihle jsou ti správní ideální diváci. Jsou tím přitahováni, až fascinováni. Nemohou za to. Jsou oběťmi demagogické propagandy, která je vynálezem Dr. Goebblse. Tento geniální psycholog měl jednoduché schéma: Napřed vyvolal strach; v barvách nejvyšší jasnosti vylíčil, jak hrozný strach je potřeba mít ze Židů, komunistů, atd., zkrátka ze všech, co nejsou árijští Němci. Poté, co posluchačstvo dostal tam, kam potřeboval, nabídl naději; jedině se strejdou Adolfem je možné se tomuto nebezpečí vyhnout.

Tuhle techniku samozřejmě chlapci a děvčata v ČT ovládají perfektně. Ostatně je to ta samá technika, kterou se prodává životní pojištění nebo kterou používají poradci politiků či s níž fešák Hubert prodával vysavače (nepoužijete-li vysavač, sežerou vás roztoči, milostivá).

To střídání obav a naděje je pro „pracující lid“ vychovaný ve 20. století opium. Vystresováni celodenním bojem o chleba sednou v osm k televizi a chtějí (!) svoji dávku

telenovely. Věděli to velmi dobře slavní spisovatelé z amerického západního pobřeží, třeba F.S. Fitzgerald, když psal Velkého Gatsbyho. Někteří chtějí telenovelu v klasickém podání, ti si pustí nějakou Červenou Zahradu, nebo jak se to jmenuje. Někteří jsou ale jakože inteligenti, takže si pustí ČT24 (přece se nebudu dívat na nějaký sračky pro kuchařky). Neuvědomují si však (nebo možná ano), že takhle dostanou totéž, co ty kuchařky: telenovelu, jen zabalenou do nějakého Klepetka nebo Tvarůžkové nebo koho. Zdá se někomu, že tam není ten příběh? Ale je! Nejenom, že tam je, ale je tam jako reality show. Pro televizi je to navíc velmi levné: nepotřebuje scénáristy, herce, režiséry. Je to vyráběné samo denním děním. Potřebuje to právě jen ty dramaturgy, kteří z toho umějí udělat tu houpačku strachu a naděje.

A jak je to s tím Kmoníčkem a tou koninou? No, teď už se mi to sem nehodí. Možná o tom napíšu blog jindy. Jmenovalo by se to „O odvádění pozornosti a vyrábění virtuálních témat.“